Virtuální realita v sim racingu: Úžasná imerze, kterou kazí technické kompromisy
Virtuální realita v sim racingu slibuje dokonalou imerzi: nasadíte si headset, otočíte hlavou a voilà – sedíte ve Ferrari a potíte se, jako byste právě zaplatili první splátku hypotéky. Zní to úžasně. A také to úžasné je… přesně do chvíle, než se objeví ty okouzlující malé technické zádrhely.
Buďme upřímní: používat VR v sim racingu je jako pořídit si italský supersport. Teoreticky jde o naprosto dokonalou hračku, v praxi se ale rozbije častěji než laciná tiskárna a způsobí vám bolest hlavy – a to doslova i metaforicky. Jaké jsou největší současné limity závodění ve virtuální realitě?
Mura efekt a mikroskopický „sweet spot“
Ze všeho nejdřív se musíme bavit o slavném mura efektu. Váš headset se občas rozhodne, že trať potřebuje umělecký filtr, a obraz vypadá, jako by čočky někdo přetřel mastným hadrem. Zejména při nočních závodech si můžete připadat, jako byste řídili pod vodou nebo v akváriu, které nikdo nečistil už od doby kamenné. Výsledek? Místo toho, abyste si připadali jako Max Verstappen ve Spa, cítíte se jako chudák uvězněný u babičky v rybičkách. A jakmile si tohoto defektu jednou všimnete, už ho nikdy nepřestanete vnímat.
Pak tu máme ostrost čoček a takzvaný „sweet spot“. U některých headsetů je to ideální místo ostrosti tak absurdně malé, jako by ho navrhoval někdo, kdo bytostně nesnáší lidské hlavy. Pokud si popruh neutáhnete s razancí středověkého mučidla, obraz se zkrátka rozmaže. Jasně, utáhněte ho na krev a všechno vypadá ostře… jenže za deset minut budete mít na čele otisk, jako byste strávili odpoledne přitisknutí k výloze obchodu. Je to sice velmi realistický fyzický prožitek, ale ne úplně ten druh imerze, o který tu stojíme.
Když tracking stávkuje v nejhorší možnou chvíli
A pak je tu sledování pohybu, neboli tracking. Představte si to: máte rozjeté perfektní ostré kolo, ruce jsou klidné, auto drží ideální stopu… a najednou na vás vyskočí hláška: „Unable to track the environment“ (Nelze sledovat prostředí).
Výsledek? Z absolutního soustředění hodného Le Mans se během milisekundy přesunete do role opilého turisty v mizerné AR demoverzi. Tyto výpadky se pochopitelně nikdy neobjevují v klidu v menu. Se železnou pravidelností si počkají na tu nejtěžší zatáčku, nejlépe těsně předtím, než napálíte svodidla s veškerou ladností hrocha skákajícího šipku do bláta.
Plochá zrcátka aneb facka do tváře imerzi
Zvláštní kapitolou jsou zpětná zrcátka. Teoreticky by měla s maximální přesností odrážet dění za vaším vozem. V praxi mnoha simulátorů jsou to ale často jen jednoduché 2D nálepky, které vypadají jako vystřižené ze zlevněného komiksu.
Podíváte se do zrcátka a to, co vidíte, je v podstatě statická fotka, která vám tiše šeptá: „Uklidni se, neřídíš opravdové auto, jen si na to hrajeme.“ Nic nezabije atmosféru rychleji než zjištění, že zrcátka ve vašem špičkovém simulátoru fungují hůř než na hračce ze supermarketu.
Závěr: Skvělá budoucnost plná „skoro“
VR je bezesporu ten nejvíc strhující – a zároveň nejabsurdnější – způsob, jak si užít sim racing. Nic se nevyrovná pocitu, že skutečně sedíte uvnitř auta. Ale řekněme si to na rovinu: tato technologie je stále prošpikována drobnými technickými šotky, kvůli kterým máte občas chuť mrštit headsetem přímo do televize.
Dobrou zprávou je, že každý rok přináší nové modely brýlí, chytré komunitní mody a updaty zlepšující kvalitu hraní: od šikovných overlayů pro telemetrii přes vylepšené algoritmy trackingu a lepší optiku až po smíšenou realitu (mixed reality), díky které můžete pohodlně nakouknout na svůj fyzický rig. Budoucnost VR v sim racingu vypadá zářivě, ačkoliv je to zatím stále budoucnost slova „skoro“.
Zdroj: Traxion / BoxThisLap